Pomoc v závislosti...

BEZ NADPISU

     Dívám se okolo sebe a vidím spoustu věcí, podnětů, a situací, které bych sám chtěl prožít, které musí být jistě krásné, romantické, naplňující pocitem štěstí. A ony takové jsou. Támhle se dva asi  sedumdesátiletí senioři vedou za ruce a vypadají šťastně. To chci také, až budu v jejich věku. Támhle je dědeček s vnučkou na pískovišti. Vždyť chci taky vnučku a jistě to budu dělat a prožívat ten pocit štěstí i pomíjivosti. Mladý pár sedí na zídce a povídá si. Co povídá, on se hihňá a je vidět, že je jim spolu dobře. Rodina jde s dětmi na výlet a rodiče se večer asi pomilují, protože je jim spolu dobře. On již deset let nepije a já to chci taky, mně se to líbí, to je štěstí.
     Ano. Promítám své sny do chování lidí okolo sebe. Hledám v jejich projevech to, co chci sám, hledám konkrétní podobu svých snů. Nic špatného, když najdu hranice tohoto filmu. Ta hranice se jmenuje jejich život. To, co vidím není můj prožitek a vlastně ani jejich. Ten dědeček s vnučkou může být pěkně naštvaný, že ji zase musí opět hlídat místo mariáše s kamarády, rodina jede na výlet, protože přes včerejší hádku cítí, že děti od svých problémů musí oddělit a otec po deseti letech abstinence ví, že po hádce musí vysadit, hihňající pár lhal doma o doučování, aby se mohl potkat a senioři mají za sebou před touto procházkou ruku v ruce 50 let společného života.
     Chceme-li zažívat taky takové krásné chvilky jsou (mimo jiné) důležité dvě věci:

1.  Dát prostor a svůj čas situaci, sobě i ostatním, aby vůbec mohli vzniknout.
2.  A když už vzniknou, a ony to s mou pomocí dělají, vidět je.

          Váš Jiří