Pomoc v závislosti...

První den léčby

 Proč stojím u skříně, vybírám oblečení a skládám ho do cestovní tašky? Proč si jdu dolů pro kartáček, zubní pastu a holení? Jsem jako v transu, mám hroznou žízeň. Asi přestanu balit a zajdu na chvilku ven, projít se, pročistit si hlavu a cestou zpět se stavím na jedno pivko. Potom uvidím co dál.

 K čemu to povede? Snad si to rozmyslím a začnu věci dávat dávat zpět do skříně, vrátím veškeré holení, kartáček, zubní pastu zpět a půjdu si lehnout. Zítra zajdu na pivko a bude zase dobře. Proč bych měl měnit něco, co mi už tak dlouho vyhovuje, na co jsem zvyklý. Pozítří mi skončí dovolená a vrátím se do starých kolejí, vždyť jsem tak spokojený, nic jiného neznám. Po práci si dám nějaké to pivko a bude dobře.

 Co Tě to napadlo? Už sis jednou řekl, že to uděláš. Tak proč vymýšlíš další důvody, jak zbaběle utéct. Vem ten kartáček a dej ho do tašky. Stejně víš, že musíš, nemusíš, chceš, už to nezvládáš. Řekni mi jeden důvod proč měnit zajeté koleje. Proč? Protože chci žít život, ne kocovinu. Odpovídám sám sobě a kartáček už je v batohu. Tak a je sbaleno.

 Že bych si skočil na jedno poslední pivko? Ne! Víš jak by to dopadlo. Lehnu si do postele a jdu spát. Nemůžu usnout, že bych přece jenom na to jedno skočil? Ne! Rozhodls ses, sám ses rozhodl tak spi. Usínám se strachem. Co se zítra stane? Co bude potom?

 Je ráno, oblékám se, beru tašku, radši si to kontroluju. Mám vše? Mám, opravdu tam chceš jet? Ptá se mě matka, má strach, ta ostuda, ta hrůza až se to všichni dozví, bojí se víc než já. Vrbětice jsou malé, všechno se hned rozkřikne. Mladý Hudek jede v 25 letech do „odmašťovny“. Chci, odpovídám jí, chci dokud si to nerozmyslím.

 Čekám u auta, nervózně přešlapuju, otec jakoby schválně zdržuje. Tak jedem nebo co? Už nervózně volám nech si pospíší.
 Sedím v autě, je ve mně malá dušička. Mám mu říct nech to otočí? Že bych zítra šel do práce? Ne! Už ses rozhodl. Ani nad tím neuvažuj. Slavičín, Zlín, Hulín, Kroměříž. Jsme tady. Opravdu chceš z toho auta vysednout? Opravdu se tam chceš nechat zavřít? Víš vůbec, že pak už nebudeš moct pít? Co budeš potom dělat? Rozmysli se dokud máš čas. Ne! Vystoupím.

 Kde je příjem? Třeba bude plno a pošlou Tě zpátky. Zítra do práce a bude zase dobře. Je plno. Měl jsem se objednat paráda. Vem tašku a běž. Je to vyřešené. Vrátím se do starých kolejí, Laďa bude rád. O víkendu je výstava v hodoníně. Nahodím sako, domluvím nějakou tu zakázku. Bude práce.

 Ne! Už ses se rozhodl.Popros, řekni, že příště nenajdeš odvahu sem přijít. Tak a máš to, doktorka ti to domluvila na oddělení 8 B, teď tě tam zavřou a máš to, já jsem ti to říkal. Ani jsi do toho auta neměl sedat. Měl sis dat pivko a poslali by tě zpátky domů.

 Ne! Já jsem rád. Potřebuju to. Sice mám strach ale jdu. Kde je oddělení 8 B? Ptám se úplně cizího člověka. Snad to není ten škaredý barák s mřížema, je.Tak jdu. Jsem zvyklý vyběhnout 8 pater ale tyto schody jsou nekonečné. Otevřít? Utéct? Uteč, ono to zase nějak dopadne.

 Ne! Šahám na kliku a otvírám. Asi je oběd. Každý na mě hledí. Proč je tu ten mladý? Asi návštěva. Nejsem návštěva, odpovídám a jdu na vyetřovnu. Tady jsou papíry z příjmu, říkám sestře. Pořád mám strach, co tu bude za lidi? Asi budu nejmladší, taky jsem. Jak mě přijmou? Co si o mě budou myslet?

 Budete na pokoji 7, říká sestra, tady je povlečení. Tak jdem. Na pokoji mám 4 další chlapi. Co bude teď? Dostanu deku? Nedostal, byl jsem přijat jako normální pacient. Pohodoví chlapi. Co zbytek? Co tu je za indiidua? Párkrát projdu oddělení, samé letmé pohledy, sem tam někdo řekne „Čau“. Odpovídám. Vrátím se na pokoj a každý mi trochu pomůže, poradí, jak se co nejrychleji adaptovat. Chvilku na to přijde můj patron, dovysvětlí základy fungování oddělení, zapálí si se mnou cigaretu na terase. Ven nemůžu, to sis teda dal, říká hlas v hlavě.

 Večer v 8 hodin absolvuju první sezení. Můžu otevřeně mluvit, všechno ze mě padá, jsem „mezi svými“. Pepa, jeden spoluležící, dělá srandu na pokoji. Strach opadává. Jsem rád, že jsem se tak rozhodl. A ty kdesi vzadu, v hlavě už ztichni, už tě nebudu poslouchat, nechci tě už nikdy slyšet. Ještě že jsem tě neposlechl. Bude líp? Bude, nechci si zničit zbytek života, proto jsem tady. Takže ty vzadu drž hubu a krok. Od teď bude po mém. Už tě nebudu poslouchat. Pomoc potřebuju a od tebe si do toho už nenechám mluvit, stejně rozumíš jenom pivu.

 Děkuju Pánu Bohu, že jsem, kde jsem, že jsem neutekl, že jsou tu pohodoví lidi. Děkuju.