Pomoc v závislosti...

     PUTOVÁNÍ DO ZEMĚ ZASLÍBENÉ

     V Egyptě žil v otroctví Izraelec jménem Jákob a byl jako každý druhý Izraelec, i jako každý druhý Jákob tehdejší doby. V otroctví se narodil, vyrostl v něm, a nějak mu ani nepřišlo na mysl, že by to šlo změnit a vlastně ani nebylo proč. Jen sem tam dostal ránu, musel poslouchat, pracovat, ale najíst dostal a měl kde spát. Pak přišel takový fousatý rýpala - nějaký Mojžíš - a ten jeho soukmenovce přesvědčil, že by se dalo žít lépe, ale někde jinde. Jákob dlouho váhal, protože, jak jsem již říkal, nebylo to u Egypťanů až tak zlé. Argumenty Mojžíšovy, i když jim moc nerozuměl, zněly i bez pochopení lákavě a s ostatními se proto rozhodl pro cestu. Nebyl hloupý a tak si vzal s sebou věci, které považoval za správné - nějaké zlato, kus chleba, mamku a taťku, knížku o faraonovi, kterou mu četl tatínek před spaním (dokud ho Jákob ještě zajímal, tatínek uměl číst, on ne, on uměl jenom psát) a pak také spoustu věcí, které zahodil až v zemi zaslíbené i po cestě k ní. Postupně mu, jako spoustě jiných, docházelo, že jsou zbytečné. Obrnil se trpělivostí (jako červi na Rudém náměstí) a vyrazil.

     Cesta byla docela akční. Už jenom ten přechod moře, kdy ho zachránila mamka. Sbíral mušle na dně, které na břehu nenajdeš a které se mu tak líbily, že ho málem moře zatopilo spolu s Egypťany. „Nevím, jestli děláš dobře synku, ale už ti teče ti do bot synku“ zavolala na něj mamka, která praktikovala moderní bezstresovou výchovu, a to ho probralo ze zaujetí a sběratelské vášně. A pak ti Egypťané, co je honili a co si mysleli, že jsou na nich Izraelci tak závislí, že neutečou a oni závislí nebyli a utekli. Svou naději sice nesli v hlavách odchovaných Egyptem, ale třeba se s tím dá později něco dělat a svazujících vzpomínek se zbavit. Třeba na poušti, protože kdo ví, jak dlouho tam budeme. Právě na té poušti - nepříjemný a hloupý boží výmysl ta poušť - mu došla trpělivost s neustálým přemýšlením, jestli udělal dobře a tak se rozhodl, že udělal špatně a vlastně to zlaté tele, co dělali sousedi, je dobrý nápad. Dal jim své zlato na to tele a řek si, že on té útrapy už má dost. To si myslel však jen do té doby, než se Mojžíš vrátil s nějakými kamennými deskami s hory a vztekem je odhodil na zem. Zrovna měl totiž nohu tam, co spadly ty desky a dost to bolelo a musel si jít lehnout. Ale při neschopence ve stanu měl dost času na přemýšlení a tak si řekl, že se asi Mojžíš zlobil právem, a že vytvářet si iluzi konce v půli cesty je vážně nedobré. Tatínka mu mezitím vyloučili ze společnosti národa, a že když neumí poslouchat, ať jde sám. Kradl totiž lidem vodu a to se na poušti nedělá. Kdyby kradl vodu pro své napití, možná by ho stihl menší trest, ale pokoušel se se slovy: “to by v tom byl čert, aby neteklo“ pálit zkaženou manu, co nasbíral jeden den do sudu a schválně nechal do druhého dne, kdy už byla „načatá“. Tak ať jde sám. Manu cpát do kotle – cha, ten pošetilec.

     Přesto však jej vzpomínky pobytu na Egypt při srovnání s pouští pořád provázely a byl natolik nešťastný, že si začal sepisovat nepěkné věci, které tam zažil, aby si je připomínal. Myslel si, jako spousta lidí okolo, že když si je bude připomínat, tak se mu půjde líp a líp se tak bude snášet utrpení na poušti. Každý den proto napsal jednu vzpomínku a za měsíc už jich měl třicet, za dva měsíce šedesát a furt se mu pletly v kapsách, měl je všude a začaly ho otravovat. “Měl bych je zahodit“ říkal si, ale bylo mu to líto, když už to byly jeho vzpomínky a dal si s nimi tolik práce. A tak vymyslel zlepšovák. Všechny papírky skrčil do kuličky. Byl sám překvapený, že se kulička vejde do kapsy a nezavazí. Od té doby měl pokoj s papyrusky, které předtím při každém vytáhnutí nožíku honil po poušti -  a že tam foukalo. Kuličku s připomínkami špatných věcí donesl až do země zaslíbené, dal ji na polici, a když se na ni podíval, vždycky věděl, kolik je v ní napsaných těžkostí, ale už Jákoba netrápily, protože padesát let putování je docela dost a ještě k tomu byly všechny pěkně pohromadě a on nemusel jmenovat každou zvlášť.     

     Bývalé těžkosti se jmenovaly prostě kulička a jen on a jeho manželka věděli, co je v ní. Na poušti se totiž stihl oženit. Proč by ne, času měl dost a vybral si dobře. Měl hodnou a pracovitou ženu, která ho moc nebila. Vlepila mu vlastně jen dvakrát. Naposled to bylo bez vysvětlení, když při pohledu na zaslíbenou zemi řekl, že je pěkná, že je dokonce pěknější, než Egypt. To vám byla facka! A poprvé, když manželka připravila oběd, ochutnal a řekl, že maminka by to…..a víc nestihl a už ji měl i s komentářem, ať porovnává jen to, co porovnávat jde, že ona teď taky jde, ale uklidnit se a že je rozdíl mezi“ jiná a lepší“.

     Dodnes sice nepochopil pořádně jednu ani druhou facku, ale co nadělá. Tak to aspoň napsal na papyrus a přimotal ke kuličce. Třeba jednou děti?

      Váš Jiří